DĚLNÍK.

Jsem soudruhem, mám legitimaci

a nezanedbám ani jedné schůze,

i s druhy hovořívám po práci

o všem tom, co mě zajímá tak tuze.

Otázka naše... co chtít... a kam jít...

a – bych to řekl našinskými slovy:

až něco stane se, jak potom žít,

a co nám vlastně přinést má řád nový...

Ach, káží nám a píší tam a sem...

že přijde pro nás velké, slavné ráno...

že dojdem v jakous zaslíbenou zem...

A všecko to je tuze načechráno!

Ráj na zemi... nu dobrá... Možno-li

boj třídní shladit, boj by nevznik jiný?

Lze srovnat propasti s hor vrcholy?

A bratrství chtít mezi Kaina syny?

Hle buržoust – chlebodárce s rodinou!

Jsou syti, dobře šaceni a zdrávi –

Já potkám je, vzdám počest povinnou,

a oni děkují jak pyšní pávi.

Leč zkoumám-li se – srdce, s pravdou ven:

nic víc bych nechtěl, než žít jako oni,

svou ženu obléct dle mod jejich žen,

to příjemno by bylo mě i pro ni,

a dětem pomoct, aby jedenkrát

líp žíti mohly nežli jejich táta,

jim vzdělání a titul moci dát –

vy děti moje, kuřátka má zlatá,

chtěl bych mít jistotu, že budete

tak čistě chodit si jak buržousti ti,

že zdraví na lících vám pokvete –

a měkké dlaně budete vždy míti.