DĚLNÍK-OTEC.

Navštívil jsem jizbu prachudičkou:

ač v ní hostem krušná byla práce,

štěstí druhdy zde tu přebývalo,

jaké nezabloudí do paláce.

Krev mi stydla nyní při pohledu:

Štěstěny tvář byla zcela jiná –

otec hořce plakal nad mrtvolou

drahou – jedináčka, svého syna.

Těšit? Marno! – Otec vyprávěl mi:

„V pozdní době obdařilo synem

nebe nás – já zapomněl vší bídy –

žil jsem náhle v světě zcela jiném.

Od jakživa práce mojí sestrou,

v době té však nová vzešla síla

v údech mých. „Vše pro dítě své drahé“,

jiná tužba se mne nezmocnila.

Hleďte, pane – teď jsem dopracoval,

marně naději si kreslil mnohou:

věru, nikdy jsem si nepomyslil,

mozoly že také pálit mohou!..“