DĚLNÍK – SVĚTOBĚŽNÍK ZA ODPOČINKU

Ten podivný dělník v směsi budov a skladů

s vyhaslou lulkou v ústech, námořnickou měl bradu,

měl ruce jako chapadla, jak jestřáb zrak,

měl chuchvalce obočí, v šedinách jediný černý mrak,

on o svých výpravách mlčel nejraděj v neděli,

když mladí i staří pod lipou seděli.

Tu jeho rány a úrazy, zkřivené ruce a hnáty

a vytetované písmeny zpívaly zisky i ztráty,

homerskou epopejí drah mořských, po souši cest

i steskem po návratech s viděním vršků i hvězd.

Měl pohled zdrásaného dravčíka, odvetou jenž dral,

když znázornil život všech pásem, jenž ho tak rozedral:

Já plahočím se v městech drátů a komínů,

já ve světě ženy pohřbil, svou nezvěstnou rodinu,

já pod zemí doloval jsem pro lesk milionů,

já pro zlato potápěl se v podmořském zvonu,

já v továrnách u strojů dříč, já v dílnách podzemních spáč,

já tahoun vlečných lodí, já chrámů pokrývač,

já řezník z rozkazu vládce, jenž lidi z kůže svlékal,

já revoluční hlava, já kajícník, v hříších jenž klekal.

Teď pod lipou tady s lulkou chci mlčky poseděti.

Já umím zdvihnout cent i chovat drobné děti.

Kladivem balvany drtit, srdce zahřát v dlani.

Jsem Věčný dělník, a jdu světem bez ustání.