DĚLNÍK VE SVÉM

Když dělník z práce kráčí na večer,

provázen sluncem bledým v jeden směr,

když obří stíny sosen ulehnou

rovinou, v níž se sotva zvuky hnou,

potřísněn krví práce, mozoly

pro štěstí jiných, černé oboly

vybírá z drobné kapsy u vesty,

je mění na chléb v krámku u cesty...

Pak v sad svůj vejde, v drobnou zahradu,

to v temnu, po slunce již západu,

prsť v záhonech, jež zjihla, obrátí,

zaleje trávník, začne kopati...

K své přivoní si růži rozkvetlé,

jež zavřela se touhou po světle –

a sednuv na drn, zahledí se v květ...

V té chvíli velký je ten jeho svět...