Dělník.

Byl z práce propuštěn, neb zdál se přebytečný;

šel skorem lhostejně, – však ženy své se bál,

před ním se otevřel teď život málo vděčný. –

Šel smutnou ulicí, jíž zápach dehtu vál.

A zapad’ v hospůdku... Svit plynu třesoucí se

od klenby navlhlé den celý padal zpět;

svou čapku přitisknuv ku svojí hlavě lysé,

v kout jeden setmělý tam flegmaticky sed’.

V čas, co ty ve klubech vykládáš politiku,

neb doma po práci své ruce skládáš v klín,

on s tajným vztekem svým tu seděl podle zvyku,

svůj tabák žvýkal jen, ssál výpar lihovin.

On přišel z otroctví u skřípajících strojů,

on, smutný filosof šel v krčmě přemítat,

neb chtěl se vymluvit a syt všech marných bojů

chtěl změřit práci svou i zisk svůj i svůj hlad.

Sem bylo lépe jít než k jizlivé své ženě,

jež s děckem u prsu se choulí u kamen;

ten žlutý její prs on viděl schnouti denně

a její chorobu, jež vzrůstá den co den.

Jak včera stejně tam se šedá kočka válí

v odpadcích zelenin a slámy zpuchřelé,

tam stěny vlhky jsou a hlíny zápach stálý,

a žena s výčitkou zří vstříc a ztupěle...

To vše jej mučilo a bouřilo mu v hlavě,

on pěstě na stole, se díval po stěnách;

čas dlouhý ubíhal... Hodiny bily právě,

jich echo dunivé se chvělo v přestávkách...

Tu melancholický, nad dubový stůl schýlen

se vzchopil najednou a na stůl udeří,

řve cosi plačtivě, jak byl by polo šílen,

cos mluví k divákům, sedícím u dveří...

Však oči opuchlé a ruce popraskané,

vše fraškou zdařenou se zdá být příchozím...

„Tak co? Vás zničili? Ó, zlí jsou lidé, pane,“

kdos počne popouzet, však brzy pije s ním...

Že lokty z rukávů mu zřít jsou ušpiněné

a čapka děravá, kdos řekne: „příteli,

ba modu pozdvih’ jste tím k výši netušené,“

a sborem: „hahaha“ zní smích v kout přitmělý.

Leč on je přátelský k banální této vřavě,

a když se vymluví, zas půjde cestou svou...

On jistě poslední pak vstane namáhavě

a s písní jakousi kams noční zmizí tmou.

Ba on je takový; dnes trýzněn, zpit a bídný,

dnes, mzdy si neváže, ni svojí rodiny,

dnes, prací přetížen a na oko zas klidný

nečítá minuty ni trapné hodiny. –

Leč dlouho lhostejný, když neví si již rady,

on stejně ztýraný si někdy najde lid,

a chce-li, ráz na ráz vystaví barrikády,

a krví zrosený chléb dá si vynutit!