DĚLNÍKOVA NEDĚLE.

Neděle. Již slunce vzešlo.

Z věže volá zvonů hlas,

lid se schází v chrámu síni –

pobožnosti nastal čas.

Varhan jasné zvuky plynou

svatolodí chrámovou,

každý ret se pohybuje

písní aneb modlitbou.

Jen ten dělník poutem spjatý

nezná Bohu určen’ den,

vzdálen chrámu ve svém díle

pobožnosti tráví sen.

Místo zbožných varhan tónů

kladiv velkých slyšet tluk,

místo jasných z věže zvonů

povelů jen drsný zvuk.

A ten šum, jejž tuto slyší,

není chrámový to zpěv,

nýbrž jako na pustině

divé zvěře bujný řev.

Není divu, že pak dělník

srdce má jak z ocele,

když tak ztráví v celém roce

v bahně hříchů neděle!

Neděle; již slunce vzešlo,

z věže volá zvonů hlas,

pouze dělník nepospíchá:

k pobožnosti nemá čas.