DĚLNÍKOVA RODINA.

Když v Pohoří šel, plál mladý den,

když v Pohoří šel, byl štíhlý jak jedle...

Byl hrdý jak člověk, jenž nezlomen.

A žena šla vedle, šla oddaně vedle...

Ta měla svůj čistý a naivní sen:

jak v život se vtělí, co každý z nich snil

a pilné jak ruce požehnány,

jak zahořklý osud, jejž člověk pil,

se v radost proměnil,

a kterak se zhojily srdce rány,

zlou rukou dnem nocí rozdávány...

Kraj cizí tu...

Řeč cizí tu... Chatrče v Pohoří

se k sosnám tisknou shnilými trámy,

a v obzor se hluboko šachet tmí jámy,

z nich každou zříš mlhou přikrytu,

rubášem uhlí a popelem.

Jen tu a tam v obzoru rozhoří

se huti plamenů pocelem...

A na dosah a na dohled

je jiný svět.

Za horou je Město bursiánů

a uhlobaronů a všemocných pánů,

to krásnými stkví se třídami,

s vysokých věží hluboký zvon,

tón, významu plný, však cizí má tón,

i obchodní lodi, jež řekou se tměly

se žoků plnými přídami,

o kupcích hrdých vyprávěly,

i vysoké paláce, radnice, škol

a divadel, chrámů

na šachet těch obří jámu

se dívaly světly přes údol...

Když v Pohoří vešel, byl silný a jist...

Ať přijdou jen, co ti draho, krásti...

Chléb cizí tu za práci budeš jíst,

však nikdo nemůže tě zmásti...

Tož neohrožený s východem vstal,

sestoupil v šachtu po hrudách,

po hrotech skal,

lez‘ příšernou tmou, kde rudě vláh‘

pramének, tiše jenž po kapkách

si laškoval,

a kahan jak svítil, tisknul, bil, rval

tu boky skal...

A při tom často, tak často sníval

a bzučel si, zpíval:

I daleko od svých ti neuprou chléb

i do rakve najdeš tu jednou hřeb,

kdo práci dal, nechce snad bezpráví,

kdo pevný je, toho nezdáví

škrtící dráp...

Jen zrádce, jen zrádce je zištný, je sláb...

Však pojednou viděl,

zač do hloubi duše by pozděj‘ se styděl. –

To přímo mu v cestu se z Města krad Stín:

Ó chceš-li mým býti, tvá dcera, tvůj syn?

Můj palác, můj mrav a řeč má tě čeká...

Hrám o tvoje štěstí, hrám o člověka...

Však budeš-li přece jenom chtít

se řečí, již nechci znát, pomodlit,

tou řečí svou proklatou,

tou nízkou, zpozdilou, žebráckou, –

a budeš-li chtít snad řečí tou

se učit znát světy, tou proklatou,

já vyhladovět tvé duši dám

a určen budeš temnotám...

Jak mluví Stín stále zřetelněj,

vzdor cítíš, hanbu a beznaděj...

Tam v chatrči semínko naděje klíčí,

zas dítě se rodí, chce jísti a křičí...

Jak po hadrech strakatých divý je shon,

jež u začazeného stropu se suší...

Jak v Pohoří cize zvonil zvon...

Jak cize vál severák kolem uší...

Zas Pokušení kol chodí chat,

má na rukou prsteny, chce se mu smát

a cigára jemná kouří stará,

jak postojí, voní příchodem jara

a verbuje, v kapsách mu chřestí kov:

je krásný, je krásný duší lov...

Na hubená

on dětí potřepe ramena,

a v dolech je řadí, řadu a řad,

je vede... Jen ne, jen ne se bát...

Byl velmi laskav, příchylen,

ba ještě více, než se sluší...

Tak cizí pán přišel v šerý den

a prohléd‘ si každou schoulenou duši...

Teď zabouřil na jednu z blízkých chat,

teď do okna sem až se nahnul smělý,

jak černě oděný, poslaný kat

před popravou v rukavicích bílých,

a laskavě počal vše slibovat

v těch hrozných chvílích...

A pravil: Své děti ty mi dej,

jsem jejich spása a jejich štěstí...

Od Osudu ničeho nečekej,

tvé jinak svadnou ratolesti...

Máš na vybranou... Ční palác tam,

výš tyčí se, vzdoruje hlupců tmám.

Tam budoucnost čeká a dítě tvé volá

kdes z vlhkých, černých šachet zdola,

dám cítit mu, jak je krásně žít,

dám po svém je učit, já chci je mít,

má řeč tam zní, hudbou zlata zvučí

a novému životu je učí...

Však chceš-li svou řečí proklatou

svůj vzdor a zpupnost značit svou,

tvé vyhladovět duši dám,

ty určen budeš temnotám,

tvůj Osud označí tě pro věčnost

i rodu tvého ubohost...

Máš na vybranou, tak zpupně děl,

bral dítě, odvésti je chtěl...

Ó zloději, lotře, na věky věz‘,

hlas ze šachet dutě zněl:

Před uraženou mou ctí se střez‘...

Tu na stráži stojím věrný a sám

i pomstám svým věrný i přísahám,

zde nehnutě stojím,

žhnou oči a černá ruka se chví,

já klidný dřív byl, já naději žil,

však nastal čas, abych se za řeč svou bil,

tys probudil hrdost mou, zoufalství,

a teď už se nespokojím...

Má síla zníc mateřstvím rodné země

tě přinutí hlasem hromovým,

že najdeš si jinou cestu ke mně

a k dětem mým...