DĚLNÍKU.

Když tlupy dělníků se z dílen vrací

do dálných předměstí, vždy v šeré hodině,

též já jdu k domovu, jsa znaven prací,

jak oni toužívám k své mladé rodině.

Ó, jak se těšívám na chvíli tklivou

po dnu své roboty, jenž se jak hlemýžď vlek!

Teď teprv zulíbám svou ženu snivou

a uzřím, jak má dcerka tleská do ruček...

Jsem otrok úřadu, ach, po den celý,

tam za chléb prodal jsem své mládí, svěžesť sil,

až v soumrak přicházím, ves rozechvělý,

bych jako člověk malou chvilku lidsky žil.

A v čas, kdy slunce v jiný kraj se shlíží,

kdy dávno zapadlo za pásmo modrých hor,

kdy děcku mému očka spánek klíží,

já v píseň uložím svůj utlumený vzdor...

Ó, bratře, dělníku, podej mi ruku,

já vláčím na nohou jak ty své řetězy,

já cítím v srdci svém tvou strast a muku –

nuž, ruku stiskni mi, dob příštích vítězi!