Dělo.

Když Zora rozžala svůj zlatoskvoucí svícen

tu hlaveň vzplála mu a tmavý jeho jícen

se děsně šklebil vstříc ku záři východní. –

Jak v zlatá cimbuří by kule chrlit chtělo,

by mračným závojem zakrylo slunci čelo,

by ztlumilo vší zář svých blesků pochodní.

Vždyť zvyklo v bitvách stát, při druhů hromobití,

kde jako moře hvězd se helmy v slunci svítí,

kde vlají prapory jak orlích křídel šum –

kde v blescích palašů a kulí ve lijavci

svou lidstvo pije krev, lačnému rovno dravci,

kde hradby odvěké se rázem řítí v rum.

Co kulí smrtících ze svého chřtánu slalo,

co krve krůpějí na jeho kovu plálo,

co stenů, výkřiků mu v nitru utkvělo!

co matek, milenek lpí na něm proklínání,

co zhrdlo vítězů při blesků jeho plání,

co trÓnů královských se před ním zachvělo!

Teď v stálém mlčení na baště musí státi –

a místo rachotu, zde z listí naslouchati –,

když zpěvná pěnice své zvonky rozladí –

neb dětí smích a zpěv, jenž dolétá sem z luhu,

tu místo dýmu zří motýlích křídel duhu,

a pestré ještěrky jak v trávě dovádí.

A v jícnu křídlem svým mu tichý věje vánek

a místo ve vřavu jej skolébává v spánek,

je lesklý jeho kov pln skvrn již rezavých. –

A místo rubínů, jež krev za časů slávy

mu v čelo vetkala – teď z kvetoucí své hlavy

naň jabloň stoletá svých květů hází sníh.

Jak dlouho, lidstvo, chceš svá děla líti ještě,

jak dlouho v klasy chceš metati kulí deště,

jak dlouho jitra zář chceš dýmu mraky krýt?!

chceš ohněm utlumit svit zlatý z Krista čela,

chceš, míru korouhev by krví znachověla,

by v trosky rozpad se ten zlatý lásky štít?!

Ó ustaň! Zlom svůj meč! nech děla rezavěti!

Nech ptáku v jícnu jich si hnízda vystavěti,

ať duhy sladký jas se vypne nad nivy!

Ó ustaň! V hněvu svém bůh dlouho již se dívá

a v hloubku prostoru mu hvězdná slza splývá,

kde zkázy anděl již meč zdvihá ohnivý.