DĚLO NA HRADBÁCH.

V trávu hradební v půl vrostlé tělo

padesát let hledí k městu dělo.

Bronzový chřtán rozevírá trudně,

zívá k houknutí, saň skrčená,

časy nad ním jdou tak zvolna nudně,

na kolech rez svítí ruměná.

K hrozbě spíše nežli na ochranu

bezzubě se cení v jednu stranu,

hledí dolů, kde to vře a kvasí.

„Hlad mám,“ skuhrá, „v jícen plameny

chci a nazpět staré, dobré časy,

kulí třesk, rej zkázy šílený!“

Hnědým bronzem bliká v ševel doby,

darmo volá, mlčí staré hroby,

a sta očí proti jeho oku

jiskří se k té střílně upřeně.

Šelma cítí bolest ve svém boku,

skon svůj blízký tuší zděšeně.

Mimo klouček jde a proutek zdvihne,

hříčkou kovový dřík děla švihne,

v aleji se milenci dva smějí,

dole v městě v spěšném úderu

práce kladiva v kov narážejí,

a zní zvony v letním večeru.

„Hlad mám,“ dechnouti chce znova

strašlivé to zvíře známá slova,

ale z města proti němu směle

ruku pozvedá kdos železnou,

odvahy plam na vztýčeném čele

dělu vstříc jde cestou vítěznou.

Mladý Den to svobody a míru,

z práce duchů vstal, má v ruce lyru,

vesele se v slunci krajem dívá.

Proti němu hradba kamenná

sessouvá se, drolí, na prach ztlívá,

nebude již nikdy stavěna.

Rázem tu a jak by divě zlícen

zakucká se vzdorovitý jícen,

zakašle a trhne bronzem těla:

z tlamy mlčící a bezedné

rána dunivá se v město schvěla.

Poledne je, ano, poledne!