DEMAGOG

Oči maje zachmuřené,

kolem chřípí zpurný smích,

na své žití nezdařené

nejspíš předák zapomene,

v troud když hází smolný vích.

Nejsem šťasten, nebuď taky!

Lze jen vzpourou zdusit lež,

zcela smažeš její znaky

jen, když v podkop vsadíš páky,

zřítíš svět, ať sebe též!

Nemni, druhu, však, že není

mnou též laskán štěstí sen;

leč jen z bouří, na plameni

duhu zkuješ, vzduch jež změní,

naši bránu v lepší den.

Toť ten fábor, jehož ždáme,

do krvava rudě vzplál,

vlajek jiných dost už máme,

národ už nás neoklame...

a tak dále, a tak dál.

Ze záští druh musí druhu

vlajky srdcí, rodů rvát.

Zatím život svou má stuhu,

ze všech možných barev duhu

lásky rozpne jedenkrát.