DEMOKRACIE

Je dáma plná vyzývavých vnad,

tož touha v očích, ňadry, lýtka, boky,

v rtech nabarvených bílých zoubků řad

a barvou honí s tváří zlobné roky.

Má zájem pro vše (– zdá se totiž tak –)

záhady žití, poměr k bohu, víře,

pro pokrok věd – a ráda všelijak

diskuse vede o tom v slušné míře.

Má milce své, jimž všecko dá, co má,

svou lásku, peníze i úctu světa,

je legendami vroucně objímá

a vínek slávy pro jich jmena spletá.

Za vrchol dějin lidstva pokládá

jen sebe, dobu svou a svoje cíle,

neb v ničem nevězí dnes záhada,

vše jasno, rozřešeno je tak mile.

A doma je tak trochu tyranem

– to odkoukala v zámku, kde prý v mládí

sloužila šlechtě v chvatu přehnaném –

eh, vzpomínky, jež nemáme dnes rádi!

Tak sekýruje, tak i trestat zná

čeládku, když jí nechce parírovat.

I k cizím hostům je vždy líbezná

– jak ti tam v zámku – inu, zná se chovat.

A když z ní časem vyrazí i vztek

pak, lidé dobří, honem ze světnice,

tvář pod barvou jí zmodrá, z úst zní skřek

a diskutuje jako domovnice.