Démon zpěvu.

Na divokých vlnách kolébá se člun.

Ztroskotaný koráb v hlubinu se noří,

ze propasti nebes rudé blesky hoří,

z loďky ale zvoní píseň v spurném moři,

a zní sladký ohlas z duše snivých strun.

V člunu vetchém hrdě stojí mladý muž.

Píseň jeho ladná jako hlahol Vesny

vábí v objímání, v rozkoš, tanec plesný,

že i divé vlny, kolébané ve sny

mocným kouzlem zpěvu také tichnou juž.

Ale náhle divý v písni zavzněl ton,

jakby struny lkaly divě, usedavě,

neb jak líbaly by vášnivě a žhavě

neb jak vraždily by šíleně a dravě,

že i mořem nový bouře zavál shon.

„Prokletá to píseň!“ děl mu kapitán.

„Nevíš, mladý bloude, kdo se moři směje,

že jej vlna tmavá v ostré skály svěje,

a že zahynou s ním všickni bez naděje,

neb se hněvá strašný, slavný moře pán!“

„Bůh buď s námi!“ chvatně jinoch jemu prál.

„Démon kýs je ve mně, ten mne k zpěvu nutí.

Vás-li uposlechnu, horší zahynutí

čeká na mne než vln lačných obejmutí,

a ten Démon zpěvu ve mně právě vstal!“