DÉMON

Můj hoch si složil své knížky sám

a plesem vzplály mu zraky:

„Ó, hleďte, co knih už tady mám,

já chci mít knihovnu taky!“

Pak sklonil své oči v rozpacích

a zarděl se, jak by se styděl;

mně bylo, jak sama sebe bych

byl v dětství svém před sebou viděl.

Ó, víš-li ty, dušičko nebohá,

ó, víš-li, ty, hlavičko drahá,

ký démon to vábný, pro Boha,

teď prvně po tobě sahá?

On má tak vášnivé objetí

a oči tak snivé a svůdné,

jak vzdáš se mu, s duší tvou odletí

až v oblak od země nudné.

Ty pěním a sněním budeš spit,

v sny hvězd ti rozsype zlato,

však navždy z tvé duše vezme klid

a spánek ti ukradne za to.

A všecko ti zhořkne naposled,

co dřív tak čárné se zdálo,

neb ve všech jsi knihách moudrost čet,

leč ve svém srdci tak málo.

A budeš tu sedět, stápěje

se v starost za šumu listí,

nad krásným vydáním Shelleye,

zač zítra budeš as jísti...