Démon.

V západu slunce tam na nebi stál

velký a hrozný, jak havran tmavý.

Na jeho štítu lesk sluneční plál,

ku boji připraven tiše on stál,

šedivě zažloutlý svit kolem hlavy.

Tak čekal bez hnutí. Viděl tu zem,

na níž se hroby k nebi až věží,

člověka, jenž klne v doupěti svém,

proklíná sebe, boha i zem,

boha, jenž v staleté dřímotě leží.

Mraků si nevšímal, rozžatých hvězd,

neoceněny jež kolkolem spěly.

Měsícům nestavil bázlivých cest.

Čím jsou mu kotouče sluncí a hvězd?

Hvězdy se přece tak čarovně skvěly!

Černavých ze bran zas vykročil ven

v oceli, ve vzdoru starém a tvrdém.

Oko mu mlhami nezkalí sen –

zádumčiv stojí tu, jak vyšel ven,

s úsměvem kamenným na retu hrdém.

Trůn jeho nezvratný. Života stín

jest jeho domovem. Srdce jej tuší.

Každa zde myšlénka, každý náš čin

od něho nádech má – trvalý stín.

Jediným dechem vám odvane duši!