DÉMONI CHLADNOUCÍ ZEMĚ.

V hodině smutků růže neroubované

a rouhavě žluté vzrostly k obloze.

Žil podlitých dílo dokonej někdy,

člověče, v andělské poloze.

– Chladnoucí země v požáru hvězd

umřít se nemůž odhodlat.

My nahoře na milost čekat máme:

náš buď chléb a náš buď hlad.

Leč pro úsměv poslední, příkaz hmoty,

pro první žal, jenž z hlíny vstal,

proč životům našim, démoni kletí,

bezzubý smích váš žaloval?

– Tisíce tváří známých zříme

a tisíce profilů záhadných od věků.

– A mlčí démoni a stojí bez omluvy.

Pak každý říká zpěvem lidské mluvy:

„Ležel jsem v člověku...“