Démos.

Je slepý Bůh a hrubých tvarů,

jak s duší pravdu tušící

jej přitesal či v ohně žáru

si ulil člověk věřící,

je síla, jež se valí věky,

jest jako rozvodněné řeky

na brány věčna bušící.

Hne nohou z žuly a vše mlátí,

vše drtí, kácí napořád,

co velcí jsou mu, věštci, svatí?

On svrchovaný soudce, kat,

jak Moloch sedí na svém trůnu,

na žezlo šilhá, na korunu

a oboje by zhltil rád.

Svou drsnou nastavuje ruku

a drze v tvář se šklebí všem,

zří lhostejně v svých dětí muku,

jsa k věštbám proroků všech něm.

Kost hodíte mu dneska s výše,

ji ohlodá, zpět vrhne v pýše

tím nespokojen bachšišem.

Však sílu má a ta jej nese,

tou vítěz dlouhých bez řečí.

Ač nedohledný k hvězdám pne se,

svých vlastních padne do léčí.

Duch aristokrat nad ním vstane,

pak teprv jemu život vzplane,

jenž jej i lidstvo vyléčí.