DEN CHMURNÝ...

Den chmurný, plný šedi

už hasne za horama,

a babička má sedí

tam v šíré dálce sama.

Ne, není sama, není,

ať plete tam či páře,

jak chce jen, v okamžení

jsou kol ní drahé tváře.

Ty tváře jejích dětí

a celé řady vnuků,

a ona po paměti

se modlíc, spíná ruku.

Ta ruka, jak čas kluše,

vždy sušší je, tak malá!

Ó, kéž by, moje duše,

tě jednou požehnala!