Den hořel září, slunce žhavá síla

Den hořel září, slunce žhavá síla

se lila proudem, dopadala k zemi,

a země vnímavá, labužník němý,

žár hltala a tolik ohně vpila,

že teplem dýchala a teplem snila,

když večera volnými veřejemi

mráz pronikl a hvězdami plál všemi,

jichž třpytem obloha se rozjiskřila...

A byla jako srdce láskou vzňaté,

jež tak je syto tepla záře zlaté,

že v důvěřivosti se nemění,

když náhle s výše nedostupné, chladné

do něho světlem pronikavým vpadne

lesk ostrý naprostého vědění.