Den ještě. Za řinoucím mřížovím halasného slapu

Den ještě. Za řinoucím mřížovím halasného slapu

v kouřícím obětí město a prška němy.

Za chvíli nad ložem zmožených milenců

noc opilým máváním zamává pochodněmi.

Horoucí obětí města a pršky dýmá

útlou kolmicí: smírčí obět těl.

Nad bílou Remeší semčená trojice:

François, Roger, Niel.

Postoupil první. Za ním sirotčí srostlice dvou.

Elektrickými prsty dlaně do hvězd patří,

netrpělivé nozdry šíleně zvětřily Boha,

jinoší čelo klene se pyšně nad myšlenkou bratří.

Upletl z dlaní jímku, nic však nenačerpá

z hustého strdí dolin, kam lačný zrak se zvrací.

Mdlící slib čistoty zářivě procitá řinčením řetězu

ledových, průhledných konstelací.

François!

Postoupil druhý. Za ním dychtivá srostlice dvou.

V úhlednou škebli dlaně bezděky se bratří.

Dvě oči, dvě slunce odpůrčích ekvinokcí

vysoušejí vroucí zřídla, kam lítě patří.

Ó, chtivé rty, s kterých kane – zvuk vrcholiště v mechu –

bleskná sprcha touhy na nahost rozpomenutou.

Ó, náhlá zlosti, jež v rozkošnickou kladeš ruku

sebemrskačskou knutu!

Roger!

Postoupil třetí. Za ním bezdechá srostlice dvou.

Nedoslechnou se hlasu však, tváře se nedopatří.

Pod kaleným brněním beze spáry

kdosi žije, kdosi trpí za tři.

Která je bolest, pod níž se krunýř tvůj rozpoltí,

které je mrazivé blaho, kam netečně dohlížíš?

Těžce rozpaživ paže vyrval z tučné půdy kotvu.

Zpod puklého brnění září kříž.

Niel!

Horoucí obětí města a deště dýmá

útlou kolmicí: smírčí obět těl.

Cválá pod bílým chocholem Trojjediná Myšlenka:

François, Roger, Niel.

V šesteru očí dštících drásavou pýchu

po ještěrčím mrská sebou slovo: Chutě, chutě!