DEN LHOSTEJNÝ.

Les rozechvěl se nejčistějším chorem

a dýchal teplou vůní kadidlovou.

To léto čekalo již za obzorem,

a kosy na lukách se rozzvučely písní věčně novou.

Však duše naše teplo slunce bez radosti přijímaly,

den země lhostejně šel kolem jejich dveří,

i větry marně zpívaly a tiše kolem vály – – –

Netečně zraky naše spočinuly na bratrské zvěři.

I rány vlastní byly lhostejny, ač prudce zabolely,

když padlo na ně slunce zlaté světlo.

Den lhostejný šel – – – A lhostejně cos duše chtěly,

a nevěděly co. Jen tušily: to nevzroste, to nikdy nerozkvetlo.

Den lhostejný – – – Přátelsky k duším nemluvila

mýtina vůní nahořklou, les vůní kadidlovou.

A duše pocítivše náhle marnost života a marnost všeho díla,

klesaly stížené únavou cest a neznámou, těžkou mdlobou – – –