DEN NA ZÁPADĚ DOHOŘÍVAL...

Den na západě dohoříval

a v úžasu kraj ztajil dech –

my vyšli, v duších citů příval

a pocel ticha na ústech.

Kde lesy obzoru jsou hrází,

jak vážná nebes nálada!

My nevěděli, zdali vzchází

nám slunce, či nám zapadá.

My nevěděli, zdali plaše

kol jeseň jde či podletí,

jen tušili jsme, duše naše

jak klesly sobě v objetí.

Kdož ví, snad v toto okamžení

se celičký náš život vlil,

snad v jeho vlnění a vření

ta největší jest ze všech chvil.

Kdož ví, snad k ní se budem vracet,

až určení nás rozvěje,

až za dnem den se bude ztrácet,

jak v moři deště krůpěje.

Snad ve tmách hrobu všecko zmizí,

života smích i zalkání –

a jediná ta chvíle ryzí

nám nesmrtelnost zachrání...