DEN PALACKÉHO

Já velikou viděl jsem národní slavnost.

(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)

Já viděl českých měst metropoli,

zřel muže se zlatým řetězem stát,

před nímž se korouhve ukláněly

(před židem z Polské a před panským hajným

do prachu klonil se burmistr mé vsi,

prose o chléb a chrást pro horníků děti) –

Já viděl stožáry k nebesům plát,

já viděl prapory do výše vát,

zřel chvojím a sametem krášlené město,

slyšel hlas tisíců k obloze hřmět

(co je to? Já slyším sirotků vzlyk,

když voda zatopí doly naráz,

když v krčmě u žida strhne se řež),

bílé zřel panny jsem v průvodě jít

(u nás jich není – je v dědině žid

a lesní a správce – a z čeho chceš žít?) –

a v tom moři nadšení stál jsem já tich...

Bijte ho! Němec! –

V té kráse, v tom nadšení před okem šla

tichounká vesnička pod Beskydem,

kde před lety žil a vyrostl já:

já viděl, jak rdousí nás před Těšínem

tož Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček

– a jasný Sir-markýz Géro –

tak před okem táhla mi rodná má ves,

kde před lety Čechové dodýchali,

a zněmčená škola a zpolštěný chrám –

A proto já mlčel jsem při slavnosti,

Čech poslední z vesničky pod Beskydem,

kde můj národ ubili, zardousili

tož Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček

– a jasný Sir-markýz Géro –

Zpívejte, těšte a radujte se!

Žil veliký muž, ten probudil vás?

A nahoře na sever pod Beskydem

má vesnička česká – ta dodýchala.