Den spat juž jde a bílá luna

Den spat juž jde a bílá luna

jak smutná panna bledá,

a ptáček stichlý ve křovině

své měkké hnízdo hledá.

Jen pro mne, pěvce nešťastného,

zde tepla nikde není,

já s láskou sám, já opuštěný

mám lůžko na kamení.

V mé srdce každý kámen pálí...

I víru volně ztrácí –

ach, uvidíš, ba uzříš jistě,

že jednou vykrvácí...