Den štěstí.

Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!

Tak sotva duši paprsk dáš

a do neznáma zapadáš,

jak všecko zapadá mi,

ty dítě léta, krásný dni,

jen jednou ještě zpátky,

jen jednou zpět se ohlédni!

Mně vnořila se duše do pohádky.

A večer slavnou glorií

skráň milenky mé ovíjí,

ten úběl čela sladký –

a vlídná zář ta čistý sen

tká v plaché oko její,

v ten zrak, jenž vlhce zarosen.

A naši rtové, ti se lehce chvějí.

A ty, má milá, ke mně díš:

„Hle, zda teď duhu nevidíš

nad propastmi, jež zejí.

Viz, já teď tuším, z žití most

jen láska k ráji klene,

když nejvíc bolí minulost...“

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

„Ó miláčku, mé světlo, vím“

– já děl ti retem blouznivým –

„ty chvíle bezejmenné

jsou požehnáním našich čel,

jsou vůní a jsou září

a květem, který rozpučel.

– Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

Když potom láska prchne nám

k těm nadoblačným výšinám,

a úsměv z našich tváří

když vymizí – – Ó jak ti říc’,

v ten život pustý, holý,

rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezabolí?

Když bez cíle a bez dechu

jdem k hrobu v ryčném pospěchu,

když drsný život svolí

nám z mladosti se přenésti,

ó drahé dítě, rci mi,

co je to, co je za štěstí...

Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

A zoufalý a ostrý mráz

pak ušlehá až k hrobu nás

a ústy zsinalými

nám slední výkřik zachvěje,

pak hrůzou srdce puká

a není, není naděje...“

A na mém čele bílá tvoje ruka.

A ty jsi děla: „Nech to, nech – –

hle, rosa chví se v lupenech

a datel v kůru ťuká

a družičce své slavík lká

a v slávě rdí se západ

a v dáli volá žežulka.

Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

Hle, jaké štěstí všude jest

a večer plný velkých hvězd,

že duše počne chápat,

i když je večer života,

že jistě, jistě kdesi

i nad ním hvězda mihotá.

Ó milý můj, proč tebe život děsí?

I kdyby zašel štěstí den,

ó proč by byl jsi nekliden?

čím byli a čím jsme si,

to vryto těžce do duší

a je to báseň velká,

jak žádný, žádný netuší...“

A líbala mne vlídná těšitelka.

„Hleď na hory a na lada –

tam lidem slunce zapadá

a nikdo z lidí nelká.

Vždyť jak ten měsíc vychází,

tak upomínka tklivá

nám v duši hvězdy nahází...“

A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.