Den sváteční.

Když přijde chvíle oddechu,

volných dnů svátečních plesy,

ulehnu kdesi do mechu,

hluboko zajdu si v lesy.

Pod čistou, širou oblohou –

skřivánčí píseň v ní jásá –

padá mi v duši ubohou

slunce a života krása.

Přes týden slyším kolem kol

stroj jen, jak z hluboka dýše,

údery, lomoz, hukot kol,

zde je tak tiše, tak tiše!

Přes týden dusný páry mrak

halí mi shrbenou šíji,

na hruď to lehá, slábne zrak –

a zde tak sladký vzduch piji!

Zde je tak volno. Proč jen zas

musím se navrátit zpátky,

v pouto dát ruce, proč ten jas

volnosti, klidu tak krátký?

Za volným pohleď skřivanem,

prchá a uniká všemu,

v oblaků modře utkaném

ztrácí se širokém lemu.

Snad se to dozvíš od něho,

píseň jak jeho zní mladá,

proč dolů s nebe čistého

na zemi, do hnízda padá.