DEN SVOBODY 1939

Svobody den radostný, teď smutný druhý

blíží se. Hřmí rozkaz: všecko zatemnit,

ztlumit bílé světla paprsky a pruhy,

do noci by nesvitla ni jasná nit!

Velcí, mocní páni tak se bojí světla

v malé zemi svobody a lidskosti,

by v něm příliš velká touha nevykvetla

po těch zdeptaných teď darech s výsosti.

Bloudi! Budete zřít budov okna temná,

ne však okna duší země zrazené.

Nezříte, jak plá v nich záře přetajemná,

které nikdo v jícen temna nevžene?

Po sta let ji shášeli a kryli ve tmy –

a přec neuhasla zcela. Přišel čas,

duše malých rozchvěl boží pokyn letmý,

zase vzhořela v nich záře v bílý jas.

Vzbudila nám Velké, kteří nítili ji,

národ učili ji věrně milovat,

obětovat za ni, která nepomíjí,

pomíjejícího žití shon i chvat.

Den až přišel s radostí svou nevýslovnou,

od níž záře v duších vzplála v bílý žár,

osvítila zemi nejdražší, byť skrovnou –

vlajka svobody výš vzlétla na stožár!...

V předvečer dne svobody teď tma je černá –

v duších nad bolestí plápolá však jas

nesmrtelné víry, těší srdce věrná,

vlajka svobody že vzletí vzhůru zas!