DEN TEPLA V PODZIMU.

Již mhy se táhnou husté, neprůhledné

nad vodami jak rubáš gázový,

pod pláštěm svátých listů půda hnědne,

a stromy mají odlesk kovový.

Zlé mraky tvarů strašidelných zemi

by chtěly lépe oči zatlačit,

a hejno kavek mává perutěmi

tak příšerně, tak smutně v hrobní klid.

l oheň pasáčků, jenž v poli doutná,

je slabý, aby ohřál ztuhlou zem,

jak umíráčkem zvučí větrů loutna

v poli a lese zlatem protkaném.

Kraj v náladě je smuteční a teskné,

rozkladu vůně čiší ze zahrad,

však náhle slunce paprsky zas bleskne,

své teplo vyzářit chce, vysálat...

Tu příroda se zjeví ozdobena

v lesk barev halíc lánů pustotu,

jak v žáru vášně z Orientu žena,

jež zlatem kryje svoji nahotu.

A zdá se, že jí snesly lesní víly

všech barev látky a všech odstínů,

by zazářila v poslední své chvíli,

by vyžila své krásy vteřinu.