Den v listopadu.

Mha se již počíná příst,

střechy tak vlhké se lesknou,

na cestu pustou a tesknou

venku as padá teď list.

Od rána drobounce mží

s nebe, jež chladné a bílé,

usnul bys hlavu v dlaň schýle,

jak se tak smráká a tmí.

A v lidské tváři týž žal,

stín, který s čela nám nechce –

to je den, kdy se tak lehce

z života odchází v dál.

Přál bych si odejít spat

na věky takého za dne,

abych měl loučení snadné –

měl jsem kus záře – tak rád!