Den v říjnu.

Tak zamlženo, zádumčivě tklivo

je všude, kam se oči obrátí,

do gázu každá větvička se halí

a pod ním jen se listí zazlatí.

I samo slunce vězí v bílé cloně,

jak pohádkový žloutek veliký,

nic nezlatí, jen vodě, v níž se zhlíží,

snad nastřádané sdílí kroniky.

A z milosti jen někdy k polednímu

paprsků teplou září skropí svět,

a ještě srdce ani nezabralo,

již do obalu mlhy couvá zpět.

Ne, podzim není dobou vzletů smělých,

vysoko neláká víc říše hvězd,

když stokrát v létě vzdorně pohnu hlavou,

mne stihne za to stokrát větší trest.

Tesknota na mne padne jako sítě

té všudybytné mlhy říjnové,

mne omamuje vzpomínkami píseň

a vůně rudé růže červnové.

Já divnou cítím opuštěnosť v sobě,

a přec jsou lidí plné ulice,

tvou míti ruku ve své – blízko, blízko,

když pohřešuju tebe nejvíce!

Ten řetěz lamp, – ne – dnes tě potkat nechci,

je všude živo, ale v srdci mém

tak zamlženo, zádumčivě tklivo,

ty nesmíš vědět, že tu také jsem.

Most nad vodou se svítí; – – – za Petřínem

zelené pruhy jasní se a v nich

kresleny jemně, skoro tajůplně

kontury štíhlých věží Strahovských.

Tam ve fialek moři modrém, vonném

své moci stesky šťastně utopit!

Ach – teď tam ve trávníku listí žluté

nalezlo odpočinek, věčný klid. –

Tak zamlženo, zádumčivě tklivo

je teď a člověku víc nezbývá,

než srdce zamknout na dva pevné zámky,

ať pod nimi si jak chce tesknívá.