Den výroční.

Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích.

Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu

jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ,

hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.

Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála.

Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi,

jak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se nížil

nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.

A ticho se kouřilo z dálek, padalo zvýší a příšerně slavné

dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše.

(Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila

žhavá žízeň rozžhatých hromnic.)

Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal

dlouhé umírání barev a světel a naslouchal hudbě

blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně

z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.

Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta

se zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí,

jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný

a známým dotykem sevřel mi chvějící ruku.

Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných!

Mši zádušní to pějí mé myšlénky, jak zvlněným chorem

v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše

věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.

Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše,

modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku;

neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé,

jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma

tvého mrtvého těla.