Den ze dne chodím K Tvému loži...

Den ze dne chodím k Tvému loži

a stále ukláním se níž

a stále žal a stesk se množí

a vždy mním, že se probudíš

a vždy Tě líbám v ústka milá

a vždy Ti hladím zlatý vlas,

a šeptám Ti: „Což moje Lila

k svým hračkám nevrátí se zas?“

Tvé skříně náčiní a panny

vše srovnáno je, o jen spěš,

a postýlky jsou bíle stlány,

a čistá díž a válek též;

a na stolku se všecko svítí,

o pojď a vztáhni ručku již,

o vstaň, o vstaň mi z toho kvítí,

kam lehla jsi, proč neslyšíš?

Tak dlouho spíš, snad nevíš ani,

že sestárnul jsem o sto let,

že prchnul spánek sivých skrání,

že svad a sesinal můj ret;

že v chůzi chvějou se mi nohy,

že k zemi schýlila se plec,

že duch můj tak je přeubohý

jak pták, jejž těsná svírá klec.

O pojď, o pojď a dej mně ruku

a veď mne, jako já Tě ved;

pro stálý stesk a stálou muku

juž k zemi klesám, slábne hled;

o pojď, já nemám více síly

žít’ bez Tebe, jsem sláb a chor,

o smiluj se a vrať se chvíli!

přijď aspoň zatlačit můj zor!