DEN – ŽITÍ.

Já kdysi v úsvitu Ti rosném podal ruku,

bych s Tvým šel úsměvem i provázel Tvou muku.

Tak šli jsme jitrem pak, jež růžnou pilo záři,

v svém srdci jara taj a odlesk slunce v tváři.

Až v zenit vystoupí, pak zase v ruce ruku

kéž jdeme polednem, svá srdce ve souzvuku.

Chci v Tvoji radost zřít, chci pít číš Tvého bolu,

až večer zšeří se, pak půjdem k Bohu spolu.