DEN.

Když den se blíží k svému zniku

a měkce splývá v náruč tmám,

rád za ním vděčně, plný díků,

své oko zvednu ku hvězdám.

Ne že mi přines novou radost,

že rozvířil mi v duši ples,

neb učinil mé touze zadost

a v srdce moje teplo snes.

To čekat, čas mne odnaučil,

a srdce stesk už nehostí,

jenž kdysi je tak rval a mučil,

být skromným – celou moudrostí.

A s ní dnu žehnám také tomu,

jenž ples mi nedal jediný,

však v srdce mého starém lomu

mi nerozšířil trhliny.

Jenž nepřišel mi slední za sny

skráň novým trním oplésti,

jenž proto již byl milý, šťastný,

že nepřinesl neštěstí.

Leč plynul klidně tak a tiše,

jak nebes oblak šedivý,

jak vítr, který od hor dýše,

však ani klásku nezkřiví...