DEN.

Myšlenky svými nástroji zvoní,

rakvičky oči otvírají,

na dně tam leží mrtvý sen.

Ale okny

a nedočkavou branou srdce,

z ulic a polí,

s vysokých věží a jitřních praporů nebes,

z pohybu hvězd a rukou a věcí

a z čistých předsevzetí

přichází nový den.

Před tebe cestu položil,

je bílá, tichá a přímá,

abys mohl srdce nést do světa

s očima zavřenýma.

Slunce již na horách klečí

a poutník zpívá:

Roste bylina v hlubokém lese,

bylina léčivá,

na cizí bolest a rány myslí,

pro cizí radost síly sbírá,

proto je chudá a šedivá.

Za lesy, slunce, nezapadej,

do světa širého jdeme,

den bílý, lásku a víru nám dej,

dokud se všichni nesejdeme.