Den.

Den mladý z hluboka se noci noří

a rozpíná svá křídla purpurová,

a světlé zraky stínem, jasem hoří.

A éther chví se jeho pod kročejí

a hvězdy blednou a den mladý jásá:

„Jsem žití zdroj, mnou vše se věci dějí!“

A bílým jasem zaskvěly se skráně,

a na zem shled: „Co tobě nesu?“ pravil,

a usmál se, a k očím přitisk dlaně. –