DENÍVKA ZLATOOKÁ.

Padla mi na stůl se stínitka lampy.

Jak špendlikové špičky se jí leskla

dvě drobná očka. Za umrlčí příkrov

svá zelenavá jemná křídla měla.

Tak efemerko malá, dokonáno.

Paprsek ranní probudil tě k žití,

jež po západu slunce shasnout mělo

a shaslo tedy. Prožila jsi všecko,

proč my se lopotíme řadou roků

a v posled nenajdem víc, než tys našla.

A lampa, jež mi svítí k těmto veršům,

tě zlákala as nevídanou září

a zlatá očka tvá v ni dívala se,

než tma v ně vešla. Všecko jako u nás.

A štěstí ještě, náhodné kdy světlo

svým jasem duši zářechtivou zláká

a jakýms velikým snem naplní ji.

Tak efemerko malá, pokoj s tebou.