DENNĚ TOUŽÍM...

Denně toužím:

po bratrství činů se soužím,

abych s těch všech,

které miluji z duše a pro něž žiji

snímal tíži,

abych do jejich zármutků nasil těch,

které jak záhony petrklíčů zlatou melodii

v jarních vodách

slunečně a čistě a dětinsky se shlíží.

V smrtelné křeči jich abych nadějí snem se vmísil,

poselstvím dobrým zadržel výkřik šílený,

zlomená srdce matek abych vzkřísil,

jako květ bouří schýlený.

Abych všem svěží byl van,

zblízka i zdálí, z bouří i z ticha,

srdce jenž vyléčit zná a v žáry duší jenž dmýchá.

Toužím, i s těmi bych žil,

bídou a strastí když pobledlí

s nedůvěrou kdo se ohlédli,

abych i ty svou nějakou službou obsloužil,

která by beze slov

mluvila o bratrství,

jako zvon, chléb, stisk ruky a radlice kov.

V každém domě

chtěl bych, by každý zvěděl o mne,

až cestou půjdu kolem

mnohokrát v životě maje moc sbratřit se činem,

potěšit ty, kdož skláceni bolem,

ty, kdož zaspali, zburcovat,

posílit choré nadějí vínem,

a ty, kdož prací dlouho bděli,

uložit v lůžka,

aby šli spánkem spravedlivých spat.