DENNÍ CESTA.

Po noční bouři voní vzduch,

a chladná louka rosou svítí.

Je obzor v dálce mlžný pruh.

O čem chceš, srdce, o čem sníti?

O druzích, kteří zemřeli,

když ocelově hrály klasy?

O hlavách, které nezřely

slib naplněný kruté krásy?

Šli věrní, tiší, oddaní

po tvojich cestách, rodná země.

Šum stromů tvých jak zoufání

těch mrtvých hořce mluví ke mně.

A voní louka, rosa, vzduch.

Ve větvích stromů pějí ptáci.

Domova pokořený duch

v jich píseň vplétá variaci:

že rozlezla se po Čechách

zbohatlá chasa povýšenců

jak kokotice lad a drah.

– A v mrtvou vůni vašich věnců

se mísí výdech surový

žravého nestoudného býlí. –

Vám závidím klid hrobový,

kdož dobří jste a čistí byli.