DENNÍ ZPRÁVA NA HRACÍ HODINY A S VLOŽKAMI PRO HARFU.

Protože ranní světlo medové je,

chutná víc, než svítí.

Vedu vás kamsi, kde se dvěma lidem

denně je rozejíti.

Jednou se líbili, potom si slíbili,

odtud jim kvetlo.

On jezdívá odtud autobusem,

ona béře métro.

Tady se vždy loučí,

tady se vždy políbí

dvakrát a víc.

On jako jindy pojede dnes autobusem

a ona vezme métro

dnes jako jindy, a dnes jako denně

medové ranní světlo.

Věci však něco zamlouvají.

Něco mají. Něco tají.

Paříž je dnes jinačí.

A tamhleten a tamhleta:

proč se po nich otáčí?

Lidé utíkají za prací svou,

která čeká jen do osmi.

Za nimi krokem starosti.

A volněji ještě ti, kdo jdou

se svou radostí.

Na konec naděje, které sní

i v čirém dni,

že se naplní.

Duhový most je vetchý, vetchý,

ráno však něco už snese.

Ráno, ráno!

Město je jakoby naschvál uděláno

čemusi kvůli.

Pohleďte tam, patřte sem:

všechno je způli sebou a způli

jakoby zázrakem.

A když se na rozchod políbili,

bylo jim, jako by náhle druh druha

ve velké tajemství zasvětili.

Medové ranní světlo však

nebylo jen způli, bylo celé

zázrakem nad zázrak.

„Nemělas radši zůstat doma?

Slečna Denise tě zastane.“

A ona, očima víc než rtoma:

„Ba ne. Ba ne.“

Kdybychom dovedli z očí čísti,

co bychom dovedli věcí říci,

kterých ústa nesvedou.

A řekla: „Bude, jak se uráčí.“

V Paříži jsou všechny věci

dneska jinačí.

A tady už jeho autobus.

A on už na jeho plošině.

Není to vůz jako jiný vůz:

poprvé dnes odtamtud nekyne

milý; otec to.

Naděje měla krásnou noc,

proto tak pevný ten duhový most,

kudy se s důvěrou dává.

Svět odsunut rukou, která mává.

Není to ruka, je to mračno,

odkud úrodně sprchne.

Slyš, i hlas ticha tichne.

Ticho jako klenba. – –

Není to mračno, je to pták,

nad hlavičkou světýlko skví se,

a čím ta kynoucí ruka dál,

tím bližší zvěst té holubice.

Tady uděláme znamení.

Odtud až sem.

Tady s tajemným záměrem

harfy zazněly.

Odtud později

zase navážem’.

Služební serafínové

rozhodili ubrusy uzmuté z prádelníků velkých jako chrámy,

kde také červnové bouřky našpýchařeny.

Běláskové vzácně velcí

a veselí,

neboť nejsou z rodu škůdců,

hejnem snesli se, prudce jak zvěst, na fošnové stoly,

– les, když se tam jala řádit širočina,

zahlučel plísněním rozdurděných kmetů –

rozčilenou vánici žíznivě loká

a konejší bělostný příkrov,

utěšený jako vyčkávání věcí,

jichž nelze minout.

Úctyhodné ubrusy, prostřené k svatbám a křtinám,

bělostné dálavy.

Varhánky po žehličce, na níž se vzepřely paže

pradleny, jejížto píseň jediná stála zpříma

tehdy za horkého odpoledne, když se do žžhavé kuchyně

otevřeným oknem vroucí drala zahrada.

Akurátně tažené hranice na mapě Spojených Států

nepokryteckých Amerik.

Laskominy, brunátné jak vůně pryskyřic ještě měkkých,

vtékají loudavým deltou do hladu stolovníků.

Doneste růžových pivoněk a medových tulipánů,

po jejich příkladu nikdy aby nedopěnila naše

nenasytnost.

A ptáte-li se, jaké nádobí, hliněné s bublinatým polevem

nejlépe sluší závrati z mladého vína.

Ostražitými tlumím dlaněmi

struny, ropot harf aby ztich’.

Vraťme se k onomu znamení.

V zodiaku dvanáct jich.

Samoty, kde to duní

jako v strašidelném podzemí,

samoty, jimiž to šumí

jako zefýr v mladém lupení.

A ty, v nichž ztuhly prostor a čas

na kry mezi krami,

a ty zas, jež hladí čelo tvé

jakoby dlaně přátelské,

protože ten, koho vzpomínáš,

vzpomíná za horami.

Ona je schránou. A nad schránou

světlý se holoubek vznáší.

Ona je šumnou samotou,

kde divný zázrak raší.

Ta samotná není sama.

Stoupali jste už do podzemí

světlými holoubky obklopeni?

Ne? – Ani ona netušila,

někdy že se to přiházívá.

Kdo za to, jestli vzhořela

sedmerým požárem sedmeré duhy?

Ona bojácná, ona plachá

za to nemohla.

Neboť tvor, v němž se Bohu zlíbí,

plane, nevěda,

jen ten, kdo divy nedělá,

neví, jak všedně se šatí divy.

Schodiště se kymácí sem a tam,

užaslý pouťový tobogan,

sešla o krok a je to krok vzhůru

špalírem šeptem pějících

andělských kůrů.

Z jiskry, která jí tryskla z hlavy,

hejna šípů prší,

ona jest výhní, kde sudičky taví

příští duši.

Okolo brousí smečka slibů,

odhání škůdce od kadlubů,

aby kov ryzí byl.

Ó, matky, důvěrnice země,

a konců všech a počátků,

ó, matky živých, dosvědčte mně:

Je zázrak. Není zázraků.

Ruka lístek podávala.

Hromádka drobných na okénku

zacinkala.

Pozdvihování.

A pokladní, ta statná žena,

uctivými světýlky ozářená,

oddaně hlavu sklání.

Je to jakby Madona vystavená

v pancéřové síni,

je to, jako bychom byli

v Lurdech před jeskyní.

Jenom by Madona měla být krásnější,

mnohem krásnější, a se spiatýma rukama,

jenom by měla býti vážnější,

ne smíšek s duhovýma křídloma.

Ale až na to a na jiné

je to jako – jednou se tam modlila –

lurdská jeskyně.

Jakou to má zázrak všední tvář,

zamaštěné stínítko dělá svatozář.

„Jste vyvolená, neboť se nedivíte,

že mi narostla křídla.

Jsem strážný váš anděl, a vy, mé dítě,

jste zurčením zřídla.

Mám perutě, protože se nad vámi

velká novina vznáší,

holoubek vám zvěstovavší,

že jste požehnaná mezi ženami.“

A pokynula jí rukou.

Není to ruka, je to mračno,

odkud svěže sprchne.

Slyš, i hlas ticha tichne.

Ticho jako klenba.

Kdo dělá zázraky, dělá je nevěda.

Zázrak je plachý, tupený šereda

nevědomý a bohumilý.

Je zázrak. Není zázraků.

Vy to víte, matky důvěrnice,

země, konců a počátků.

Lampy, v nichž olej dávno dohořel,

přece rozsvěcíte.

Bdělé strážkyně zamčených očí,

a které bdíce sníte.

Vy jste zázrakem, který je jeden,

i nežasnete.

A proto nehřešíte.

A aťsi vám lístek do métra anděl

podával, vy jen díte:

„Děkuji vám. Jste celá světlá

světlem mrštným jak ještěřice.

Musím do práce, snad jsem se spletla,

možná, že musím mnohem více.

Snad se klamu.

Možná, že za to trest dostanu.“

„Nemějte starostí,“ řekla pokladní,

„dovedu vás.“ A v úřední zástěře

vylétla na obláčku z oné sluje,

vzala ji za ruku, pluje, pluje

na nástupiště k Opeře.

Pluly, pluly vyspalými chodbami,

žárovky chroustaly první snídaní.

„Nic už se nemůže zkazit,“

řekla a odletěla.

Ona tu byla cizí, osamělá,

tulil se k ní mrazík.

Přitáhla svoji kožišinku

a vůbec nevěděla.

Tady uděláme znamení.

Odtud až sem.

Tady s tajemným záměrem

harfy zazněly.

Tady později

zase navážem’.

Když byli andělé rozhoupali zvony,

vzala je lana,

i stali se sami kladivy zvonů ještě o mnoho větších.

Nezbylo času vyrubat s jejich dráhy

krokvice vesmírné střechy,

ale aťsi se na nich andělské řízy v cáry rvou,

vyzvánění tetelí se vlnou netržitou,

a úrodě halasu nestačí kolonády

schválně vykouzlené mezi dvěma vesmíry

právě smířenými.

Boží pomocník

metá jimi jako bornými cepy od konců k začátkům,

oni však nemají strach,

nikdy na jejich rtech

nekalá směs pláče a smíchu.

Velebná netečnost.

Pokaždé však a všude, kde se skřížily

strmé kyvy dvou z nich,

vzpomínka na skromný pozemský původ,

nikterak stydná,

tklivě na chvíli rozsvítila v kučeravých hlavách,

z nichž mléčné line světlo, a dí:

„Bude matkou,

a rozmění ve zvonivé dukáty radosti

zármutek zvící horstev.“

Ostražitými tlumím dlaněmi

struny, ropot harf aby ztich’.

Vraťme se k onomu znamení.

V zodiaku dvanáct jich.

Přitulil se mrazík.

Přitulil se půl věrný pes,

půl dvorný, ojíněný pidimuž.

Jiný měl by ho za bolest,

ona neví už.

Neboť vůbec nevěděla.

Hřeje načechraná kožišinka.

Chrpové oči nosí rozpomínka.

Za chvíli uplyne století,

co Šípková Růženka dělá, že spinká.

Nad ní bez dechu v lásku zakletý

švarný princ.

Tunelem utíká vlak a navlíká

třaslavé perly.

Polární zář hlásí blízkost člověka.

Ona vůbec nevěděla.

A zatím stala se

veškerých mudrctví křižovatkou.

Věděla vše, ale nevěděla,

že ví, protože bude matkou.

Šípková Růženko vševědoucí,

kde jaký mudrc ti závidí,

Paleček maková zrnka trousí,

Hloupý Honza však, horoucí,

slzí a stydlivě tě ctí.

Jediní ze všech ty a on

víte, že je tu tajemství.

Kdybych byl v starých dobách žil,

byl bych ti asi vystrojil

některé z hodných oněch zvířat,

jaké si bůh náš osedlával,

když se měl mezi lidi vydat.

Podívaná to dojemná,

když stanuv, pojí kolena.

Byl bych ti řekl: – Svěř se mu,

oslátku budiž svěřena

tichému. –

Slyš, i hlas ticha ztich’.

Tak utichá zamyšlený anděl.

Tak tichý je popel láskou spálených

svitků neblahých zaříkadel.

Tak tiché je vše, když si práci dáš

a slupku hřmotu oloupáš.

Vlak lomozí, ticho v lomozu.

Svěř se mu.

Dojel a padá na kolena

(tak nějak jak velbloud na poušti,

aby nalodil beduina),

očí s tebe nespouští.

Budiž mu poručena.

Sotva usedla,

jako by se pod věčností vodstev

dna věcí dohlédla.

To není přítulný mrazík už,

to je bolest švarná jako nůž,

břitká jak svíce náhle vzplanuvší

uprostřed velké tmy,

a bílá jak poslední mávnutí, kterým se

probil udatný,

těžká jak řetěz, jímž tyran spíná

svobodu prostopášnici,

a půvabná jak serpentýna,

kterou se údolí rozpomíná

na Stvořitelova slova.

A také tak opravdová.

Není světla tak čackého,

jako je bolest, již rádi máme,

není zármutku tak vrátkého,

jako je ten, jemuž odpíráme,

není horstva vyššího

než hlubiny, odkud vybřídáme.

Křesadlem na vidiny

rajské, rajské

je „ano“ rodiček.

Stoupali jste už do podzemí

světlými holoubky obklopeni?

Jestliže ano, povězte mi:

není vám, cosi že lká?

– To není pláč, to se pokouší

rybářova píšťalka

nalapat rybky na souši. –

(Pravda je prostá jak málokterá:

konduktér ptá se konduktéra,

píšťalou ten a trubkou onen,

je-li vlak té pocty hoden.)

Ona však, jež přišla sem

pod zvěstí nešenou holoubkem,

nešenou jako baldachýn

nad skrčeným nepokojem,

ona ví, a více se nestará,

že hovorná rozmlouvá fujara

se sličným lesním rohem.

Fujara, fujara svěží je

jak mokré květy jabloně,

bylať právě vylovena

z říčky, kam Silénem pohozena,

a v které botná řeřicha.

A v lesním rohu taje halali,

které v něm zimní mrazy spoutaly,

halali, jímž naříká,

protože nastalo loučení

s břízkou, kde ho zapomněli

od loňské jeseni.

Jak jste se sem dostaly?

Oni nás poslali.

Kteří?

Ti, co věří.

Šestero je znamení

v zodiaku

od vesny k jeseni.

Od podzima do jara

v zodiaku

šestero jiných zahárá.

Chrpové oči nosí rozpomínka.

Na vnadně schýleném stonku cinká

vytrvalý zvonek.

Jedna jediná konvalinka.

Pozdvihování.

Ticho klenba.

Chrpové oči nosí rozpomínka,

zrak rodiček také má barvu chrpy.

Pospěšte si, což nevidíte,

že trpí?

Doneste rychle osvěžení,

služební trpaslíci,

budete dobře odměněni,

až se ta spící

vrátí z bludiště,

kam za ní nesmíte.

Doneste její krásné neděle

s mateřským znamením křížku na čele,

s jezírky naschvál rozlitými,

aby se po nich veslovalo,

s rybičkami nedělními,

o nichž nevíš, jsou-li jimi

ony nebo jejich stíny.

Doneste jí osvěžení,

aťsi mísu třešní,

za vše, čeho poskytnete,

budeme vám vděčni.

Doneste kytku hospůdek

rostoucích na březích Seiny,

kde se ty malé rybičky

na samou radost mění.

Doneste universální lék,

zvaný „když je v Paříži hezky“,

doneste třesky plesky

poledních přestávek.

Doneste jí osvěžení,

aťsi mísu třešní,

za vše, čeho poskytnete,

budeme Vám vděčni.

Dost už, dost!

Kam by se s tím poděla!

Už toho plná zástěra.

Už také stanice Opéra.

Vichřitá bílá pentlice

napsala jméno té stanice.

Pentlice se vzdouvá, vítá.

Světla shášejí, tma chytá.

Šlehlo tichem, ano vrcholí.

Ticho jako klenba.

Ona nedbá.

Neboť vůbec nevěděla.

Vy, služební trpaslíci,

v oslnivé metelici

střezte ji!

Serafínové služební,

každý s rozžatou pochodní,

veďte ji!

Rozhrnout oponu, koberce prostřít!

Shánějte

zámořské koření, kterým zostřit

nenasytnost mláděte.

Jednou se líbili, potom si slíbili,

teď jim pokvete.

Dno čirých říček, a na dně fujara,

a lesní roh se loučí s břízkou,

slabounký hlásek vpadá do jara

s nedočkavostí zlostně energickou.

Tady uděláme znamení.

Odtud až sem.

Tady s tajemným záměrem

harfy zazněly.

Aťsi vrátké byly schůdky, kudy stoupá

zoufalství k útěše,

milosrdenství blížních pomáhá čelit

neodvratnému.

A úsměv smrtelných pokojně může se odvážit

daleko do věčnosti,

neboť důvěra všude sprchá a zvlažuje cesty,

které vesměs kruhem.

Ostražitými tlumím dlaněmi

struny, ropot harf aby ztich’.

V dobrém se rodíš znamení,

v zodiaku není zlých.