DĚRNĚ

Rád jsem v srpnu v léta žárná

(dokud nebyl schýlen věkem)

běžel tebou, vsi má švarná,

na výšině nad Fulnekem.

Starou mapu rozestýlá

ruka – bylo dobře s námi;

moravská dědina byla

a na gruntech Sokol samý.

Tak to zprávy dávné praví,

spolehlivé, pravdě věrné.

Podmyl břeh náš příval dravý,

odcizilo se nám Děrné.

Jak to možno? – Povím, malý,

mladý, za ruku tě ujav:

synci z Děrného si brali

bohaté děvuchy z Kujav.

Ty držely mluvu svoji

v poli i při krbě černém;

děti při mamulce stojí:

pohasla řeč naše v Děrném.

Mluví kolem jen mohyly,

kde zněl předků jazyk drahý:

vidíš, že moravské byly

Čermná, Klokočov, Požahy.

V Děrném každá hlava bílá

v našem vychována slově;

mládež se nám poněmčila,

tak jak v Melči, jak v Radkově.

Nové školy vidím rysy;

ta má úkol dobrý, slavný:

vrátit tebe, Děrné, kdysi

pod moravský prapor dávný.