Děs moře.

Loď bokem dovlekli na písek a plachty složili;

říkali, zlá že to bude noc, jíž se kdy dožili.

Domů šli. A když mdlý ještě zrak na moře upřeli,

podivnou po vlnách do tmy loď letěti uzřeli.

Tma je pak vzbudila dusivá a lstivá, úkladná noc.

V ospalost vstávání slyšeli tonoucí volání o pomoc...

Dávno a dávno když v ječících tmách jejich bloudila loď,

v dědinu neslo se od moře sladké a lákavé poď!

Z rána již na břehu ženy je čekaly a jejich děti,

než oni nepřišli první den. – Ani den druhý. – Ni třetí.