DĚS ŠTĚSTÍ.

Když v oceán jsme vypluli – jak hejna bílých ptáků

na lodě naše v šumotu se ženská těla snesla,

cos jako děs a naděje v tmě tančilo jich zraků,

těch zraků, které spatřeny nám vyrazily vesla.

Po jejich vlasu vlajícím jsme ruce rozepjali,

zdál živý se nám v loktech a sváděl jako slova,

a jejich pleť nás pomátla a zrak jich modrý z dáli

teď, ohněm posedlý, plál do fialova.

Pak, zoufalí, ta těla i oči gazellí

jsme jednu po druhé, v hloub, do vln házeli.

Teď, dobrodružné duše, jsme smutni vítězstvími

a pak, jak echo mrtvých, hlas jejich z vod se sklání

jsme vášní sklamáni, jsme srdci nevěrnými

a rvát se se smrtí jsme z nudy odhodláni.

Už o vulgárním štěstí jsme snít si zakázali

a víme: teskná marnost je Myšlenka i ženy.

Jen ptáme se: ten vítr k bouři snad už vál-li?

A ve své nudě bez konce chcem’ mrvit nadějemi.