DĚS STRŽE

Jsem v hloubce strže své

až dole na dně.

Jak je tam ponuro,

jak je tam chladně!

Stín na míle

v krok bez cíle

se vrhá zrádně.

Za živa pohřbena

jsem pod skalou,

tvář tesu podobu

má zoufalou.

Jak poděsil

mě kostry keř,

co v skalní zděř

se zavěsil.

Tak dno má proláklé

jak důlky bez očí,

a mechem zarostlá

jsou jejich obočí.

A v bažině

a v křovině

je jako v smrti náručí.

Jdu z hloubky strže své

po srázné stěně,

skřek ptáka s výše slét'

sem vyděšeně,

však za ním v les

se paprsk snes'

na vůně pěně.