DESCARTES.

Na Bílé Hoře běsný hon;

v Buquoje valonském pluku

bojuje Descartes de Perron

při polnic divokém zvuku!

Svedený Francouz filosof

orly má v hlavě, v srdci kov –

či pouze hlína je hnědá? –

nemá-liž slávy ducha dost?

Proč že ji božských Uměn host

v rubání nešťastných hledá?

Francie velký slavný muž,

zdaliž se mozek mu zhatil?

lancknechtů nabrousil si nůž,

právo nám do hrobu klátil;

jasně-li zářil jeho duch,

u nás má přec jen černý dluh,

na soudu pravda když sedá;

zjevilť se v Čechách jako kat,

zločincům přišel pomáhat,

v postrach nám tvář vzplála snědá!

Velký byl ducha jeho vzlet,

srdce však nemělo citu,

za málo zničila jej let

lest úskočných Jezovitů,

v sektářství jejich rost’ v La Fléche.

Co přines’ v život, byla lež,

v pravdě s ním byla jen věda;

však kdo jde s lotry k právu hluch?

nepřítel lidu, dobrodruh –

bez lásky moudrost je šeda.

Velký byl duch, leč srdcem tuh,

orlem vzlét, ale jak vosa

s hejny šel jedovatých much,

msty když nás sekala kosa;

jaký as divný jal ho sen,

když slyšel porubaných sten,

jenž ňadra svírá a zvedá?

Z krve těch padlých volal Bůh:

„Právo jde bít jen dobrodruh,

u stolu vrahů jenž sedá.“

Divně se přišel ducha lev

odsloužit s hejny mstných ptáků

těm, kdo dřív cedili svou krev

na planině u Kreščáku;

tam zbil mu škůdce český král,

zde na nás Descartes s vrahy stál,

zapomněl otce i děda;

zapadla v krvi česká říš,

na srdce dán jí těžký kříž,

pod křížem volnost spí, běda!

Descarte, dávno splákl čas

slzami krev Bílé Hory,

nepřátel zášť však zas a zas

na vlast štve krkavčí sbory;

množí se, rostou jako mrak,

bráníš jim, ohněm plá tvůj zrak,

lítostí tvář chví se bledá,

s naší tvé splývá krve ron;

duch tvůj, Descarte de Perron,

ztýraným zhynout snad nedá!