DESDEMONA.

Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít?

Ty duše mojí Desdemono bledá...

Já vím, že měl bych hrobový pak klid –

však když ta ruka tvá se ke mně zvedá!

Na lůžku sedíš, rozpuštěn už vlas,

večerní píseň tvá už dozpívána,

tvé oči hledí na mě z dlouhých řas

a tak jsi milá, tichá, odevzdána.

Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít?

Ach, kdyby vůbec něco možno bylo!

Vím, že žít nesmíš – ale mřít? Ty mřít?

A jak by mně se potom vůbec žilo?...