Ó DESET PROŠLO...

Ó deset prošlo divých let,

co já poutnickou hůl jsem zved’

a spěchal v cizí, příkrý svět

a pošlapal tak mnohý květ

tam na těch Orlice pláních.

Pláč neslyšel ni bolný kvil,

jímž matky hlas se unavil,

byl boj můj let a ruch můj cíl,

a na ty, ach, jsem nepomnil

tam na těch Orlice pláních.

Ti zatím hroby hlídali

a pověsť rodu skrývali,

však záhy na ně přihnaly

se bídy divé přívaly

tam na těch Orlice pláních.

A hřbitov tichý, rodná zem

se stala teď jich údělem,

tam touží v dlouhém snění svém

jen slůvko znát o losu mém,

tam na těch Orlice pláních.

Kdy svět je nočním tichem spit,

a pouze hvězdný, bledý svit

jak pohled mrtvých zříš se chvít,

můj duch vždy vstává a chce žít

tam na těch Orlice pláních.

A obchází těch hrobů řad,

zda z těch, kdo měl mne z duše rád,

tam bije ještě srdce snad,

však všady ticho, smrti chlad

tam na těch Orlice pláních.

Ó těžký je těch mrtvých sen.

Jej neprobudí živých sten –

ó spěte sladce, dále jen.

já musím zpět, než vstane den

tam na těch Orlice pláních.

Jeť mezi námi hrobů val.

Mne z živých mnohý nepoznal –

ó deset let! Mou stopu svál

již čas, ji navždy vymazal

tam na těch Orlice pláních.