DĚSILI SE

Byl jasný duch a „za svobodu“

měl psáno na svém praporu,

byl přítel luzy – ale s pány

po všecky časy ve sporu.

Aj, děsili se v zlatých křeslech,

ve vzteku zhoubou soptíce,

že každá moc je s hůry dána –

však stará to již tradice.

A svoboda ta věčně krásná

jim příliš měla přísnou tvář –

že volal ji a budil luzu,

uvržen v poutech ve žalář.

Aj, děsili se, bledly tváře,

však tváře pouze vybledly

a křídla, ježto orel vzepjal,

se mocněj’ k výši pozvedly.

I vešli v soudy velcí světa,

že strach jim z těla – ze stínu,

svobodné draze přišlo hlavě,

upadla pod guilotinu.

A děsili se zase mocní,

neb pravdou jiná tradice,

že vzrostlo z krve mučedníka

vždy vyznavačů tisíce.