Deska votivní.

Již rostou stíny, den se krátí valem

a stavba má se v hrot svůj vrší málem.

Chrám, vím to, trochu bizarního slohu.

Však jednomu jsem obětoval bohu,

ať v masku dobra se či pravdy halil,

a jedné bohyni já žertvu pálil,

tož kráse. Klidně knihu uzavírám

a na své dílo v život zpátky zírám.

co ještě říci chci, co v symbol skryto,

čím ještě chví se srdce touhou zpito,

co doufá duch, ač skoro je to málo,

co oplakává, co mne život stálo,

v co věřím ještě, ruka roztržitá

zde v posled v řadu obrazů tká, chytá

jak metóp rysy mezi hlavní sloupy.

Jen jestli někdo v tento můj chrám vstoupí?