DÉŠŤ SPLEENU

Ó dešti tichý, nekonečný,

Jenž padáš v spících zdí tlum

Starého města,

V ztemnělý průplav,

Mlčelivý jak zrada,

Jež skrčena číhá...

Ó dešti mrtvý, zpochmurnělý,

V nějž vane stesk

Vichru mořského

Vzdálený,

Jak v lyru obrovskou

Šedivých strun

By sáhla chvílemi

Znaveně

Neviditelná ruka

Neviditelného hráče...

Mé srdce, vězeň chmurný,

Se chvěje spleenem,

Můj zrak, zoufající cizinec,

V šedivosti dojmů

Bloudí plochou náměstí,

Kde v kalužích těžké kapky

Bubnují, víří...

Chvíle za chvíli

Jde oněmle a zticha,

Jako sen,

Jenž vychází

Opožděn a lehký,

V splývavých barvách

Z hlavy polo vzbuzeného.

A hodiny,

Veliké nástěnné hodiny,

S barbarskou řezbou,

Jdou těžce a váhavě

Sklíčeny stářím,

Jako hlas kmeta,

Jenž se rozmýšlí,

Nenacházeje slova,

Zhaslá v paměti...

A mně je,

Jak bych zapomněn zůstal tu sám,

Opožděný celým věkem,

Dýchaje vzduch mrtvého již století,

Poslouchaje šumot pradávných dešťů

Na pobřeží severním

A čekaje marně návrat plavců,

Jichž sten a nářek utonulých

Mi nese zdáli

Kvílivý vítr...